Výstavba kliniky ve vesničce Nyakyera II.

 I když v Africe čas vůbec nepotřebujete, přesto tu letí stejně rychle jako doma v Evropě.
Je to i množstvím zážitků, setkáváním se každý den s novými a novými lidmi, kteří se nám přes černou barvu pleti daří po pár týdnech rozpoznávat. Narozdíl od doby, kdy jsme do Ugandy vkročili poprvé a zdáli se nám být všichni stejní :-)
Mezi námi ... i oni mají problém si nás zapamatovat a pletou si nás. Pletou si mě, holku se slovanskými rysy s Juanitou, která má oba rodiče Mexičany :-)

Čas našeho odjezdu se nezadržitelně blížil a my jsme s Terkou měly obavy, že nestihneme první výkop při výstavbě nové kliniky. To se tak i bohužel stalo, ale byly jsme ještě u toho, když se pozemek připravoval pro stavbu. Bylo zapotřebí domluvit se s místními na příjezdové cestě, která nebyla vyřešena. Veronika prosila lidi z vesnice, aby se také zapojili do práce, protože klinika tu bude hlavně pro ně. Je dobré vést místní obyvatele k zodpovědnosti za to, co bude součástí jejich komunity .
Je pravda, že příprava se odehrávala "po Africku". Starosta přislíbil, že se postará o to, aby se přehradil malý příkop ve vesnici, na odbočce k pozemku, kde klinika bude stát.
Prví den se nic nedělo, což nikdo nepředpokládal, když jsme ale za pár dní viděli příkop jako před pár dny, slíbili jsme starostovi, že za ním budume chodit každý den, dokud to nebude hotové, a tak se taky stalo :-)


Cesta se vine mezi domky, pak prudká pravotočivá zatáčka. Co s tím? To větší auto se stavebním materiálem nemá šanci vytočit. Bude nutné zjistit čí je cíp pozemku kolem tohoto místa a poprosit majitele, zda by mu nevadilo, že by se přes něj částečně jezdilo.
Ani nás nepřekvapilo, že by to vadilo. A i pro budoucí klid nám na(ne)šťestí majitel část svého pozemnku za ne zrovna levný peníz prodal.

Díky projektu  České rozvojové agentury získala část financí na započetí stavby.

V dubnu 2014 se začlo se stavbou. Škoda, že to bylo v době, kdy už jsme v Ugandě s Terkou nebyly :-(

Hrubá stavba i se střechou vyrostla během pár měsíců jako z vody.

Podívejte se do fotogalerie, jak celá stavba vypadá.

Výstavba Kominitního centra "Shalom" v plném proudu 

Výstavba kliniky ve vesničce Nyakyera I.

Listopad 2012, ohlédnutí za prací v Ugandě

Pamatuji se, když jsme se šli poprvé podívat na pozemek, který organizace zakoupila pro výstavbu komunitního centra Shalom..
Byli jsme všichni moc zvědaví, jak vypadá, protože už jsem o něm tolik slyšeli.
Je jenom přes banánovníkový háj vzdálený od fary, kde jsem půl roku bydleli. Věděli jsem, že se stavbou by se mělo začít hned, až se seženou potřebné peníze.
Což by se mohlo podařit brzy, díky projektu České rozvojové agentury.

Pozemek je velký, byli jsme všichni překvapeni.
Leží v kopci nad vesnicí, takže je odtud krásný výhled do okolí i na vzdálené kopce.
Nevíme, kdy se začne se stavbou, bylo by škoda nechat zatím pozemek ladem.... a tak se začal obdělávat.

V Ugandě nejsou lidé zvyklí používa ruchadla k práci, ke všemu jim postačí motika a mačeta, a tak to bylo i u nás. Někdy mi to přišlo až k neuvěření, že si tu lidé neumí práci ulehčit. Ale zvyk je zvyk.
Nejednou jsme viděli Uganďana, jak mačtou v ruce shrbený se zády až na zem seká fotbalové hřiště. A pak není divu, že jsme měli tolik pacientů s bolestmi zad.

Velkou práci při obdělávání zarostlého pozemku udělali studenti střední školy, které podporuje organizace ve studium.
Každou sobotu se u nás sešli, aby přidali ruku k dílu. My, když jsem měli čas, tak jsem se nedali zahanbit a šli jim také pomoci.
Člověk by nevěřil, jaký při práci vzbudí poprask. Už když jsme procházeli banánovníkovým hájem s motykami přehozenými přes rameno, slyšíme. "Abažungu .... mawé, mawé." 
A tak jsem místním lidem zbořili mýstus o tom, že "my běloši" nic rukama neděláme.

Práci řídila Jane, naše adoptivní ugandská sestra. Tahle osmnáctiletá holčina hubená jako lunt, které vypadá, že neumí do pěti počítat by sešikovala celý pluk a ani by u toho nemrkla. "Ty budeš kopat tady, ty tady."
"Ne, tam nekopej, tam jsou mravenci." Naše práce je naprosto dokonale organizovaná.

I když už naše ruce byly samý mozol, pořád jsme měli dost energie, kterou nám dodávali i lidé, kteří se na nás přišli podívat. Jedna z kolemjdoucích paní to nevydržela a půjčila si od Amoniho motyku a chvilku kopala s námi, řechtala se u toho na celé kolo a pořád něco v runyankore říkala. Jane nám to překládala, že má velkou radost z toho, že může pracovat s bělochy.


Už kopeme věčnost, otočím se za sebe a jako kdybychom ani nezačali. Půda je tvrdá, samý kámen. A tak rychle přejmeme ugadský styl kopání.Vyšvehneme motyku nad hlavu a prudce ji spusttíme dolů, aby se zatla co nejhlouběji do půdy.
Vypadá to nebezpečně, ale pokud mezi sebou udržíme dostatečné odstupy, půjde to snad bez zranění.
Práce ubývá rychle. A tak během týdne je pozemek obdělán .

Veronika dala pole k dispozici známým lidem z vesnice, kteří nemají svůj pozemek, aby si na něj zasely fazole. Jendou z nich je i maminka od tří dětí. Její manžel jí opustil, a tak se o rodinu stará sama. Nejmladší syn Johny je takové "naše" dítě, protože se narodil přesně na den, kdy Veronika s Ivkou dorazily do Nyakyery.

Půda se tak pomalu, ale jistě připravuje pro vznik komunitního centra "Shalom", které bude sloužit místním lidem i dobrovolníkům.

Fotografie pozemku a práce na něm :-) 

Pozdrav z Česka :-)

Zdravíme Vás z domovů v Česku!

Jsme ostudy, že píšeme až po tak dlouhé době. Opět nás pohltila naše rušná civilizace, kde člověk prostě a jednoduše nestíhá a má tendenci všechno odkládat.
Na vlastní kůži zažíváme to, že Evropané mají hodinky a Afričané mají čas :-)

Už jsou to 4 měsíce, kdy jsme s Terkou opustily Afriku. Moc se nám po ní stýská.
Po návratu si prostě člověk nemohl odpustit to, že jsou všude samí "mužungové" - běloši a taky to, když chtěl někoho pozdravit měl na rtech místo "Dobrý den" ugandské "Orirota". To už je ale za námi, tak jako je vzdálená Uganda. I po pár měsících, kdy jsme zpět v naší domovině máme pocit, jako kdyby těch 6 měsíců v Africe byl jenom sen. Procitáme, když se díváme na fotky a videa, které jsme v Africe pořídily, že to opravdu sen nebyl. Z toho, co jsme prožily jsme připravily malou ochutnávku, jak jsme půl rok v Ugandě prožily a to prostřednictvím našich povídání.

Již jsme se setkaly s lidmi v Plzni, Březové u Karlových Varů, Domažlicích, Mrákově, Kladrubech, Dýšině, Štichovicích a Manětíně. Jsme moc rády, že se s lidmi můžeme setkávat a podělit se o to, co nás tak ovlivnilo.

S lidmi v Nyakyeře jsme v neustálém kontaktu a to díky dobrovolníkům, kteří zůstaly v Ugandě - je to Veronika Jakubčiáková a nyní opět i Lukáš Malý, který se do Nyakyery vrátil na léto.
Trochu závidíme, že tam nemůžeme být s nimi, ... ale naše místo je teď opět doma.

Práce organizace ale pokračuje v Nyakyeře dál. Podělíme se o tom s Vámi v dalších příspěvcích.

 

Svátek žen

   Náš dnešní svátek jsme slavily s dětmi v základní škole. Vyráběli jsme společně obrázky pro děti z Plas a farnosti Plzeň Bory.  A ty od Vás, děti, se jim moc líbily!!! Hlavně ti sněhuláciJ

Meeting organizace

    Minulý víkend dorazili všichni členové organizace k nám do Nyakyery na meeting. Hlavním tématem k projednání byla stavba zdravotnického centra SfU. Jelikož organizace bude moct místní faru užívat jen do konce roku, bylo třeba doprobrat konečný vzhled centra, úpravy plánů, finanční situaci a nákup materiálu. A konečně stanovit co nejbližší možný termín zahájení stavby. Z české ambasády byl přislíben nevelký příspěvek na výstavbu.  Finanční prostředky z ambasády by měly být k dispozici začátkem října. Do té doby, jsme se shodli, by bylo dobré mít hotové základy a hrubou stavbu. Peníze z ambasády bychom rádi použili na stavbu střechy. Materiál zde není až tak drahý, spíše platy pracovníků a ta všechna povolení a papírování kolem stojí hodně. 20 000 cihel za 28 000 kč už je přichystaných a příští týden budou dovezeny a bude se moci začít. Ještě se řeší problémy s přístupovou cestou. Máme velkou radost, že ještě stihneme u toho být!:-)

   Bylo třeba také prodiskutovat konečnou podobu centra. Z našeho pohledu (všech dobrovolníků) nám přišlo přehnané shánět peníze na velkou nemocnici (kterou někteří členové původně chtěli), kterou by bylo těžké rozběhnout, zajistit a udržet dostatečný počet pracovníků a zpřístupnit služby všem chudým lidem v okolí. Potřeby lidí jsou z naší denní činnosti jasné. Je nutné jim zajistit snížení nákladů na transport, kvalitní zdravotnické centrum, dostupnost běžných vyšetření- laboratorních, krevní obraz, biochemické vyšetření krve, zajištění základních zobrazovacích metod- rtg, ultrasonografii…

  V klidu jsme vše projednali, vzájemně si naslouchali a shodli se, že v budoucnu by z našeho zdravotnického centra měla vyrůst přesně taková středně velká kvalitní klinika, která bude schopna zajistit a udržet svůj běh, poskytovat běžné zdravotní a laboratorní služby a být finančně přístupná chudým venkovanům.  Zároveň díky fungující klinice budeme mít finance na zajištění léků a poskytování paliativní péče i těm nejchudším.

  Též jsme projednávali registraci organizace v USA, podporu studentů ze střední školy, studentů medicíny, program na vyhledávání dobrovolníků u nás, tak aby vše mohlo dále pokračovat.

   Vše stojí na modlitbě, komunikaci, vzájemném naslouchání a úctě. Pak může teprve něco vznikat. Konečně jsme cítily, že jsme jeden tým, dobrý tým. Začátky jsou těžké, ale krásné zároveň. Přinášejí těžkosti, ale i řešení. Jsme moc rády, že toho můžeme být součástí! I díky Vám! Děkujeme za podporu a Vaši přízeň! 

     Pokud byste někdo z Vás měl tu možnost a rádi byste se podíleli na výstavbě zdravotnického centra Shalom for Uganda, ať už finančně nebo fyzickyJ budeme velmi vděčni a nadšeni!

      Děkujeme!   

Fotogalerie meeting                  

Ugandská a česká návštěva

                Milí přátelé, moc Vás opět všechny zdravíme, utíká nám to tu nějak hodně rychle. Příště už se sejdeme osobně, moc rády bychom a věříme, že budeme schopny, se setkat s většinou z Vás.

                Už je to skoro měsíc, co nás v naší malé vesničce navštívila první dáma Ugandy. Janett  Museveni.  Byly jsme před víkendem s jedním z našich pacientů v nemocnici v Mbaraře a tak se nám pacienti „doma“ nakupili a sobota byla celkem náročná. Najednou se po vesnici nese, telefony drnčí- jede sem JanettJ Nejprve jsme si myslely, že je to dobrý vtip, co by tady taky v takové „díře“dělala. Ale nebyl. Navštěvuje pravidelně odlehlé kouty země a zajímá se a podporuje rozvoj v zemědělství, školství i zdravotnictví na úrovních jednotlivých subcountů. Jelikož z distriktu Ntungamo  pochází, o jeho subcounty se zvláště zajímá a nenechává lidi bez pomoci. Dovyšetřily jsme posledního pacienta, vzaly na sebe nejlepší kousky ze svých šatníků a utíkaly nahoru ke vládní budově, kde už byla spousta ochranky, velkých aut a důležitých lidí. 

                Pod hlavním stanem na skorotrůně seděla 1. dáma. Přes velký a široký klobouk ji nebylo zprvu skoro možno vůbec spatřit. Ale moc ji to slušelo J. Vyslechla zástupce, zodpovědné za jednotlivé rozvojové programy, podpořila lid svým projevem a i na nás si udělala chvilku. Tak jsme ji také stihly říci o naší činnosti zde, v Nyakyeře, že se tady snažíme hlavně rozběhnout paliativní péči. Moc se jí program naší organizace líbil, potřásla si s námi rukou, požehnala nám a hezky jsme se rozloučily. Juanita již komunikuje s jejím sekretářem, tak snad máme naději v brzkou audienci v Kampale a případnou podporu naší organizaci.

                O 2 dny později nás svou návštěvou potěšila tříčlenná česká parta. S Julkem, Simonou a Blankou bylo vše domluvena velmi narychlo a vyšlo to. JOdbočku sem k nám našli bez problémů.  Naše kuchařka Definy se těšila snad ze všech nejvíce a na přípravě tradičního ugandského jídla si dala opravdu záležet. Stejně tak na úklidu a výzdobě. Díky, zde až tolik nepřekvapivému, opětovnému výpadku proudu jsme prožili krásný a příjemný večer při svíčkách, moravském víně a pravém českém humoruJ Cítily jsme se opět jako doma.

  Ráno jsme brzy vyrazili na kopec za domem na východ slunce, také ukázaly našim přátelům pozemek pro kliniku.  Měly jsme i pár pacientů, tak návštěva nakoukla i do ordinace. Odpoledne jsme ještě stihli návštěvu školy a vedlejší vesničky, kde nám náš překladatel Gerald vysvětloval proces výroby místní pálenky- Waragi. Dostali jsme banány, vyzkoušeli místní africký sklípek s ochutnávkou waragi a pomalu se loučili. Naše přátele ještě čekala daleké cesta na jih, kde se chystali začít svou ugandskou dovolenou návštěvou goril. Po poznání pravého ugandského venkova odjížděli nadšeni.  Setkání čechů v Nyakyeře se moc vydařilo!

Fotogalerie česká návštěva

Národní park Lake MBURO

 Národní parky jsou tu překrásné, měly jsme to štěstí a navštívily dva z nich. Zážitky byly a stále jsou tak velké a četné, že Vám je taky musíme popsat. Ale pěkně popořádku. Ještě než nás před vánocemi opustil Lukáš, vyrazili jsme do národního parku Lake Mburo.  Máme ho nejblíže, nachází se kousek za Mbararou a je slavný především pro hojnost pruhovaných zebřích slečen. Zebří byla dokonce i restaurace, kde jsme se mimo jiné výborně naobědvali a od stolu s výhledem na jezero Mburo, spatřili prvního hrochaJ Výpravu za naším prvním safari jsme podnikli odvážně s naší Šárkou, odpoledne spadla pořádná enžura (déšť) a velké dobrodružství začalo!

Z deníku od Terky:

 A je to tady, nemůžeme dospat, ale v 5:35 už zvoní budík. Zvířátka v parku volají. Vyrážíme oslavit 60. den v Africe naším dalším společným výletem. Vybrali jsme park Lake Mburo, nachází se cca 40 km za  Mbararou a podle průvodce se máme na co těšit, hlavně zebry, antilopy, buvoly, krokodýli  a hroši. Tak se těšíme a jak!.:-)

 Máme nepatrné zpoždění, v 6:15 Ivka otáčí klíčkem, Šárka moc nepila, má slabou půlku nádrže, tak si určitě brzy cucne. Svítá, hrbolatá nyakyersko-ntungamská cesta nás dokonale probouzí. Ke snídani kupujeme u stánků banány. Opět žasneme nad africkou logikou. Malé za 2500, za žádnou cenu nezlevní, prodává nám tedy za stejnou cenu velkéJ Buchtičky pečené, buchtičky smažené a frčíme! Banánové slupky létají z okének a už jsme v Mbaraře. Panuje skvělá nálada, ani špinavá a už po ránu hlučná Mbarara, nám ji nezkazí. Odbočku v Sanze jsme asi někde museli minout, vjíždíme nakonec branou Nshara.  Cestou po odbočce vidíme, jen nám tolik známé, krávy a žertujeme, že to bude vše, že ostatní zvířata, která tolik očekáváme, budou zalezlá v tom hustém a neprostupném křoví. Najednou ale s nesmírnou elegancí před námi kráčejí 3 antilopy. Je to nádherné ranní uvítání a to  ještě před hlavní branou parku. Následně nás vítá prase bradavičnaté, které taky se svou rodinkou vyrazilo na snídani. „We are residents“. Máme to o 10 dolarů levnější, to se tady moc často nestává. Mapu neberem, mají jen za 15 000- no jo, češi se nezapřouJ A frčíme! Stále nejsme dostatečně namlsaní antilop a prasat. Pro pestrost se po chvilce přidávají jeřábi korunkatí a vyhlašujeme soutěž, kdo 1. uvidí zebru. Kupodivu vítězí řidička Ivka, je v řízení už tak dobrá, že toho bez problému zvládá více. „Hele, támhle vzadu bylo něco pruhovaného!“ Dup na brzdu, couvne si. „Né, kde?“Zoomujeme třemi foťáky křoví. - „Jó, je pruhovaný, jůů zebra!“ Po deseti metrech za zatáčkou nám  jde druhá po silnici naproti.  A další! Ocitáme se v pruhovaném světě, každý má svou stranu, své okénko, snažíme se kochat, ale hledáček nás nepouští. „Jé, hele, támhle proběhla opice“: volá Luky. „Kde, kde?“  A už jich je tu celá tlupa, tlupa makaků- držte si foťáky, držte si banány a frčíme dál. Baterka ve foťáku bliká, hladové oko svítí Šárce pro výstrahu. Baterky nějak ale dáváme dohromady a oko občas blikne a zase zhasne, věříme, že to vyjde akorátJ Velká vodní plocha jezera Mburo už z dálky vykukuje. Parkujeme na velkém parkovišti na břehu jezera. Domlouváme na druhou hodinu lodičku na hrochy a jdeme se posílit do zebří restaurace. Zatímco si vychutnáváme naše dobroty na talíři, ve vodě před námi si plave hroch, jůůů, 1. hrochJ. Nastupujme na palubu zelené bárky, která nás snad dokolébá tam i zpět. Kapitán vítá 4 popeláře na palubě a vyplouváme. Nejprve zátoka hrochů. Fotíme jak diví, trochu se bojíme, aby se loďka nenaklonila ještě více, když se všichni při vynoření hrocha hrneme k jedné straně. Ale drží se. Nejprve lezou uši, pak očka, nozdrami si odfrknou a už zase mizí pod hladinu. Takový hipo vydrží pod vodou 5-15 minut, malé hrošátko až 3 minuty. Pohybují se blízko u břehu, kde je hloubka kolem 1 metru a za den dokážou spořádat až 40kg trávy. Z hroší zátoky vzhůru dál na orly, krokodýly a za dalšími rodinkami hrochů. Je sice malinko chladno a vypadá to na další déšť, a to jsou krokodýli pod vodou, ale máme štěstí, rozhodli se nám průběžně ukazovat. Orli jsou cca po 50 metrech rozmístěni na strážných stromech a mají tak přehled o všem, co se děje dole u břehu. Malá krokodýlčata si válejí šunky na spadlé větvi, v 6 měsících už žijí bez matky. Kapitán nám bleskově dává avízo, že se u břehu objevil velký krokodýl nilský – všichni jsme ho stihli, než zmizel pod hladinu, pořádnej kus. Další hiporodinky vystrkují hlavinky – frkají, zívají, zadky vystrkují, i v celé hroší šíři nám dva zapózovali na břehuJ. A celou tou nádhernou scenérií v pozadí znějí rozmanité zvuky ptactva. Kterého tady teda je. V Ugandě prý nejvíce na světě. Dokládá to i naše, na okno nám neustále ťukající, nyakyerská parta – v čele s Edou, následuje pták trapák a Edudant s FrancimóremJ  Jsme prostě doktoři od jezera hrochů, místo si nás získalo, vracíme se z projížďky nadšeni. Odevzdáváme popelářské vestičky, webare sebo, webare niabo a hurá dál!

 Kaskadér, kaskadér, je ten, kdo se vydal TOUHLE cestou, TÍMHLE autem, s TOUTO nádrží a BEZ mapyJ Zvířátka po dešti opět vylézají a to v celkem zajímavém seskupení. Stádo antilop vede prase bradavičnaté a každou chvíli očekáváme přímo na cestě buvola. Slíbila jsem to Ivce. Pěkně nám to teď vycházelo. Vždy, když jsme si přáli nějaké zvířátko vidět, bylo tuJ Stejně tak teď i buvol, razil si to přímo proti nám. Naštěstí se po chvilce rozhodl odbočit do houští. Po pár kilometrech zjišťujeme, že Ivka očekává jezero úplně někde jinde než zbytek výpravyJ Jsme na rozcestí a nevíme, kam dál. No, to byl tedy zase nápad, vyrazit bez mapy.  Kde je jezero, jsme si neujasnili, zůstáváme dezorientovaní. Ale vybíráme odbočku a pokračujemeJ Po ujetých pár metrech míjíme  jeepa s bělochem, ptáme se na cestu, dostáváme mapu. Hurá, jak později zjišťujeme, tohle bylo osudové setkání a lepší dárek jsme opravdu nemohli dostat.  I když stále ještě přesně nevíme, kdes jsme (bohatý běloch měl v autě milou společnost, směry úplně nesedí), ale zhruba tušíme a jedeme dál, čas kvapí.  Ivka se za žádnou cenu nechce tou příšernou cestou vracet. Kdyby tušila! Vůbec nebyla příšerná.

 Díky ukazatelům na kamenech na rozcestích se ale dostáváme na Kazuma track.  V tuto chvíli bylo určitě ještě lepší se vrátit. Kdo to ale mohl tušit. Tak se pomalu a jistě řítíme do útrob podmáčených luk Kazuma a Research track. Bahno si pod koly čvachtá a naše Šárka (Toyota Corona) mu prostě místy podléhá. Ivka na sobě nedává nic znát a vypadá naprosto klidně. Zdání klame, popisuje nám svůj momentální fyziologický stav (teď tedy už lehce patologický). Volantu se ale drží a rozhodla se bojovat a dovést nás do cíle. Nesmírně si toho vážíme. Já, momentálně v roli hlavního optimisty, se snažím každou průserovou situaci zlehčovat a upozorňuji na nutné kochání modrých ptáčků, buvolích stád, pruhovaných slečen, chystajících se na kutě. Ano, začíná se připozdívat, dumáme nad tím, jak včas, než park zavřou, stihneme dorazit k hlavní bráně.  Máme tak hodinu a půl. Alespoň  ale už víme, kde se nacházíme, hladové oko nám přeje a přestalo na sebe upozorňovat. Stále panuje dobrá nálada. Místa, která jsou na mapě značena  žlutě, nemají být náročná, jenže odpolední slejvák stihl všechno změnit.  Úseky jsou horší a horší. Šárka to žene kupředu, uvízla ale v hlubokých bahnitých a velmi kluzkých kolejích. Na tlačení z boku nemáme kapacity. Ivka to rázně rozhodla, pořádně couvla a sklouzla to prostě skoro napříč – byla to jediná možnost. Charakter parku tady je úplně jiný, připadáme si jako v pravé divoké přírodě. Říkám Ivce: „já být lvem, tak bych se usídlila tady.“ Taky že jo, když nám pak doma v klidu Veru vypráví zážitky z minulé návštěvy – byli tu!:-) Optimismus nás neopouští a stále si průjezd divočinu na max. užíváme. Jen nás mrzí, že Ivka tolik nemůže. Míjíme obrovská stáda buvolů, o tom Ivka snila. Není už čas na kochání, čas letí, my néL, musíme jet. A zas jsme v louži, jdeme roztlačovat. Z posledních sil od sebe odstrkujeme Šárku, ať už jede. Hrne na nás nánosy bahna.  Teď už na nás abažungu nikdo volat nebude. Ale jedeme, to je podstatné. Po chvilce se nestačíme divit, jsme na jakési křižovatce plné hlubokého bahna. Uprostřed něho na nás zírají 2 černé tečky. Vidíme hlavu, nějaké obrovské tělo, které se ani nepohlo. To buvol si právě vychutnává svou bahenní koupel.  Máme bahno sice i za ušima, ale na něj nemáme.  No hlavně, že jsme nezapadli tady, když vidíme, jak se pomalu zvedá a blíží sek nám.:-) „Šlápni na to! “ A rychle odsud pryč. Research track dostála svému jménu, ale nakonec jsme na ní správně a doufáme, že dobrý úsek vydrží. Nevydržel, Šárka je opět pohlcena. Dáváme do toho všechnu svou sílu. Už už to vypadá, tlačíme dopředu, nic, tak dozadu, skoro, jenže kloužeme stejně jako Šárka. Největší nános tentokrát schytala Markétka. Luky zas ztrácí, své věrné a mysleli jsme si, že nedobytné, žabky. Otáčky na 6, Ivka to couvla, jenže z bláta do louže a to doslova LTak znova. Nevzdáváme se a opět dáváme bahnu vale a hasíme si to dál.:-)Chvilkami, když jsme dobíhali za Ivkou, která to vždy projela dopředu až na jistou pevnou půdu, připadáme si jako naprosté slečinky, jejichž lodičky právě pohltilo bahno a  běží si tu noční savanou plnou lvů za svým manželem v rozpadlých žabkáchJ Asi každého z nás napadlo, že bychom tu mohli uvíznout a museli tu přenocovat. O nabídce parku, vyrazit na noční projížďku, jsme věděli. To, že si ji ale nenaplánujeme a skoro opravdu podnikneme, už ne.:-) O to byla ale projížďka tímto místem krásnější a děsivější.

   Zvířátka přicházejí blízko k cestě a doslova nám dávají dobrou noc. Ještě jedno roští na okraji obrovské louže s námi Ivka vymetla. „Tady to vem zleva, lehce lízneš ty dva keře a jsme venku.“ Byli, řidička ale už valí jen na jistotu a křoví projíždíme skrzJ Hurááá, rozcestí se značenou Ruroko track, na pospas lvům tu nezůstaneme! Blížíme se do cílové rovinky, vychechtaní dorážíme k závoře jen s minutovým zpožděním. Strážce park obchází Šárku zpředu, obchází ji zezadu a v jeho výrazu spatřujeme obdivJ „ Tvařte se jakoby nic!“ Autíčko jen místy odkrývá původní barvu karosérie. Jsme naprosto vysmátí, všechno, jen ne vážný výrazJ Benzín vystačil, baterky vydržely, bránou jsme projeli akorát, zážitků nesčetně. Tak příště…ak chcete, možete ist s námi: CK Ivka, Šárka a spol.:-)

 Fotogalerie Lake MBURO